Milkov má od pradávna nejblíže k Ospělovu.
Obě vesničky jsou od sebe na tři prsty, jen co bys kamenem dohodil. I obecní znak mají v pečetidle společný. Z každé vesničky je ve znaku kousek.
Co je to za divné stvoření, ptá se každý, kdo viděl obecní znak. Je to krysa, klokan nebo hejkal?
Písmáci vědí, že ve znaku je kůň, který vylézá z bažin. Kůň z Milkova v ospělovské bažině.
Proč právě bažina a kůň? Proč právě ona znamení byla lidem natolik důležitá, že tvoří jejich společný znak? To se musíme vrátit do dob, kdy bylo v Ospělově plno močálů a bažin a v Milkově sídlilo šafářství bouzovského panství.
Šafář byl poctivý a vzdělaný muž. Kromě starosti o veliké hospodářství byl také pověřeným správcem obce. Nebylo široko daleko lepšího rychtáře či pudmistra, jak se dříve starostům říkávalo. Věděl dobře, co je třeba a nezapomínal, jak těžký život mají lidé s robotou a před pány je hájil. Málokdo se tehdy mohl po rocích těžké dřiny vykoupit a naspořit na vlastní hospodářství a být svobodný. Když se tak stalo, šafářova pomoc byla vždy nablízku.
Největší šafářovo bohatství byla jeho nejmladší dcera Anička.
Celý kraj byl velmi chudý, a nejchudší byl Ospělov.
Chudoba cti netratí, jenže lidé si tehdy v Ospělově tuze nepřáli. Soused sousedovi záviděl, laskavé slovo stálo měšec zlatých mincí a pomluva děravý groš. Říkalo se, že za vše špatné mohou komáři, kteří žili na ospělovských močáliskách. Sáli teplou krev jako upíři a do ran vypouštěli jed zloby. Nad Ospělovem byla komárů mračna a někdy pro ně nebývalo vidět ani na sousedovo stavení. Černo za bílého dne.
Jedovaté mraky rozehnalo jediné: Anička.
Jakmile vstoupila Anička do vsi, nebe se otevřelo.
Anička měla krásné dlouhé zlatavé vlasy a oči hluboké a čisté jako studánka. Jen co se naučila chodit, vydávala se sama na procházky do okolí, sbírala květy a zpívala líbezné písničky, které každému srdce oblažily. Přestože byla ještě malá, otec jí beze strachu půjčoval na projížďky velkého černého koně Tašu, který se s Aničkou narodil ve stejný den a byl jejím ochráncem i nejmilejším druhem. Nebylo člověka, který by Aničku rád nepotkal, kdo byl zamračený, začal se usmívat. Všeliká trápení pominula, když byla Anička nablízku. Anička je naše sluníčko, říkávali všichni.
Milkovští věděli dobře, jaký boží zázrak se v jejich vesničce narodil. Byli na svou Aničku náležitě pyšní. Jsme z Milkova, říkali lidé hrdě a přáli šafářově rodině jejich štěstí.
Šafář měl s hospodářstvím nemalé starosti, mnohem větší starost mu ale dělala nedobrá vůle mezi lidmi v Ospělově.
„Víš co, kováři,“ řekl jednoho dne šafář jednomu ze synů ospělovského uhlíře „dám ti velkého černého koně Tašu jen pro lidi v Ospělově. Je silný a utáhne za deset koní. Bude vám v Ospělově pomáhat a když to půjde, ať pomůže každému, komu bude třeba. Jsem s tebou za roky tvé práce spokojen a bouzovští tě velmi chválí za práci, cos pro ně na hradě vykonal. Dali ti v Ospělově vést kovářství. Jsi zručný a pracovitý a můžeš mít tovaryše. Jsi svobodný. Nezapomeň však, co lidi trápí. Zůstane-li ti po práci a modlitbě volná chvíle, zasypávejte společně bažiny a močáliska, jichž je Ospělov plný.“
Kovář se činil, co mu síly stačily a plnil šafářovu vůli. Maštal zbudoval větší než všechna stavení. Tašu byl jako obr a snědl desetkrát více sena než běžný kůň. Kovář vykoval koníkovi podkovy pevné jako skála a oka a spony na postroji čisté a přesné jako hodinky.
Anička navštěvovala Tašu každý den, vyčesávala jeho černou lesklou hřívu a kdykoli se koníčka dotkla, vše, co mu kovář vykoval, zlátlo a zlátlo.
Ospělovu se začalo dařit a lidé si začali přát.
Za rok byla největší bažina v obci způli zasypána. Tašu se zpod černé hřívy a kopyt leskl zlatem jako Aniččiny vlásky.
Mraky komárů nad Ospělovem ustupovaly každým dnem.
Tak jako Tašu tím více sílil a zlátl, čím více pracoval a s Aničkou odpočíval, kovářovi bratři uhlíři chřadli zlobou tím více, čím více jim bratr pomáhal.
Starý uhlíř měl čtyři syny. Jeden se vyučil kovářem, ostatní se báli do světa a zůstali při otcově řemesle. Pořad snili, jak by se uhlířiny zbavili, ani oženit se nestačili. Když otec s matkou umřeli, jediným majetkem jim zbyly kouřící milíře. Záviděli bratrovi koně Tašu.
Druhé léto byla největší ospělovská bažina téměř zasypána a kůň zářil žlutavým jasem daleko za Dolce. Vše se dařilo. Tak požehnanou úrodu ospělovští dlouho neviděli.
Tehdy se bratři rozhodli provést plán, který připravili. Tašu odvlečou a zabijí, maso a zlato prodají a budou bohatí.
Bylo právě před dožínkami a úplněk, nejsilnější nebe v roce. Mraky však byly černé, měsíc vidět nebylo. Nebe bratři beztak nesledovali, byli zaslepení vidinou bohatství, snad by si ani nevšimli, kdyby se rozednilo.
A ono se rozednilo.
Právě když bratři koně přes zasypanou bažinu vyváděli, nebe se otevřelo a měsíc ozářil celý kraj. Kůň zaržál. Noční nebe nad Ospělovem náhle zatemnil černý mrak komárů, které už ve dne či před soumrakem nebývalo skoro vůbec vidět. Bažina se otevřela a bratři na poslední chvíli utekli jisté smrti. Tašu však zůstal v bažině a klesal stále hlouběji.
Ráno stál před bažinou každý, kdo měl nohy. Přijeli lidé z široka daleka a dumali, jak koně z bažiny vytáhnout. Na nic nepřišli. Krátká byla i moudrost šafářova. Po třech dnech řekl šafář lidem, ať se domů a po práci rozejdou, pohladil plačící Aničku po hebkých vlasech a přiznal, že koníčkovi nikdo nepomůže.
Šest dní Tašu klesal hlouběji a hlouběji, už mu jen nozdry čněly nad bažinou.
Šlo na sedmý den.
Anička otce neposlechla a utíkala k Ospělovu. Celou noc plakala, ležela u kraje bažiny a modlila se za svého milého Tašu. Půlnoc se přehoupla a Anička celá vyčerpaná usnula.
Když se brzy ráno před rozedněním probudila, byl kůň z půli těla venku z bažiny. Kdysi velký mocný kůň byl zbídačelý jako nejsmutnější herka, tělo měl vyčerpáním ani ne poloviční. Aniččiny oči se rozplakaly radostí.
A když se lidé Aničky ptali, jak Tašu vypadal, když jej nad bažinou poprvé spatřila, namalovala na bílou sukýnku černým uhlem obrázek.
Každý promine, dítě má ruku nejistou. Lidé z Milkova i Ospělova prominuli rádi a velký a mocný kůň Tašu zůstal navěky v podobě, za kterou se nikdo nestyděl.
Kdepak krysa, klokan nebo hejkal.
Velký kůň, který vylezl z bažin.
Dušan Dvořák
Napsáno na Boží hod 25.12.2008 pod supervizí Marie Juany de la Cruz
