Mojmír Václav Jiří Hanuš - Haná

Na YOU TUBE zveřejněná společná recitace básně Haná syna básníka Hanuše Lumíra Ondřeje s Dušanem Dvořákem z 10.dubna 2010 pod hradbami v Bezručových sadech v Olomouci, městě světové vědy léčivých kanabinoidů. 

Ospělovské pašije

 

Prolog


Ospělovsko. Hasičská zábava. Hraje vesnická kapela "ToNe!" Lidé se překřikují. Zhruba půlnoc. Reflektory ozařují stůl pod lípou, na ní sedí na lavicích u stolu u čepovaného piva o samotě 4 herci, věk zhruba pětapadesát let: řidič Franta, dřevorubec Tonda, mastičkářka Radka alias Miši a její muž, promítač Duše. Všichni jsou trochu opilí, střízlivá je pouze Radka alias Miši. Na konci rozhovoru přichází ke stolu básnířka Dáša. Reflektory se přesouvají a zabírají její rty. Zvuk rozhovorů a tóny hudby v tu chvíli umlkají. V popředí je hlas.


Franta: Radko, něco ti řeknu. Ty to s Duší nemáš lehký.

Miši: S Duší je to strašný.

Duše: Nekecej.

Tonda: Ja.

Franta: Duše si jednou pěkně rozbije čumák. To ti povídám.

Miši: On už je takovej. Vždyť víš. Šlape, kam nemá!

Duše: Nekecej.

Tonda: Ja. Ja.

Franta: Myslíš, že dostane rozum?

Miši: Ten, nikdy!

Duše: (mlčí)

Tonda: Ja. Ja. Ja.

Dáša: Ahoj lidi, jak se vede? Duše, už víš, co budeš příští rok promítat? Měla bych nádherný film o Jimu Morrisonovi. To byl básník! Ten ty básně zpíval! Nádherný chlap. Pustíš ho?

Duše: Pustím nějaký porno. Tady se lidi hrozně rádi omrdávají. Berou se moc vážně. Zapomínají na lásku. Třeba jim ta mrdačka přijde směšná, když na to budou koukat na návsi společně. Takovýho Bergmanna nenatočí na vesnici ani Kustrica. Vesnický učitel pro buzeranty. Ospělov je svět! Jak velkého ptáka má Bůh? Velkej inseminátor věčnosti! (unaveně klesá hlavou ke stolu, reflektor zhasíná).


První dějství

Ospělovsko. Dům dřevorubce Tondy. Vchodová hala. Nad štokrlaty visí na obraze krásný bílý kůň. Duše si s Tondou sedají na štokrlata. Reflektor přejíždí při vstupu z obrazu koně, svítí jenom na herce. Poloprofil. Detail dopisu. Detail láhve. Detaily rtů a rukou.


Tonda: Duše, odstěhuji se z Ospělova.

Duše: Tondo, nestěhuj se, prosím! Toníku, jestli se odstěhuješ, dám ti fakt do držky. To nemůžeš, nesmíš! Představ si, že by sem namísto tebe přišel nějakej idiot a já měl za souseda vola. Tondo, říkals, že mezi náma zrušíme plotek a uděláme branku. Chalupu tu máme zrovna rok a ty mi řekneš, že jdeš pryč?! To mi teda řekni proč?

Tonda: Du doprdele, v Ospělově nebudu ani minutu!

Duše: Tondo, hodili nám na zahradu tenhle dopis, anonym, že prý jsme někomu ukradli švestky. To jsou tady v Ospělově lidi takový sráči, že se neumí podepsat a říct, o co jde?

Tonda: Duše, tady je to na hovno. Duše, podívej se tam. Vůbec bych se nedivil, kdyby ti ten dopis na zahradu hodila právě tahle drbna.

Duše: To je dobrý. Právě ona mi říkala, že paní Růžové někdo ukradl švestky, že prý to říkala v obchodě. Myslíš, že mně chtěla zmást? Že to psala sama? Šel jsem s Radkou za paní Růžovou. Řekla, že se švestkami žádný problém nemá a dopis nám na zahradu nehodila. Stará se o růže u náhrobku na návsi, anonymní blábol nám asi na zahradu nehodila. Její rodina sem přišla před tři sta lety za třicetileté války z Bretaně. Došlo mi to až při tom rozhovoru, že jsem šlápl vedle. Cítil jsem se jako debil, že jsem tam vůbec chodil a chtěl si to nechat vysvětlit. Snad jsem ji neurazil, když jsem jí řekl, že nám může říct klidně do očí, co potřebuje a nepsat dopisy bez podpisu. Že nám může říct všechno, i když to nebude dobrá zpráva.

Tonda: Duše, tady nevěř nikomu!

Duše: Tondo, přinesl jsem slivovici. Napijeme se. Ne že se odstěhuješ, chlape! (rozlévá) Na lepší časy. Je skvělá, od kamaráda z Hradišťa.

Duše a Tonda pijí. Reflektory pomalu zhasínají. Duše a Tonda se podpírají a tiše zpívají. Světlo zhasne. Střih. Obraz bílého koně. Střih. Tma.


Druhé dějství

Ospělovsko. Náves v Ospělově, pozdní odpoledne, jasný den, lidé soutěží ve hře petangue, na kterou se do Ospělova sjíždí závodnici z okolních vesnic. Akce má tradici: záběry profesionálních plakátů v okolních obcích. Příjezdy aut. Stříhání pásky hejtmanem. Je před koncem soutěže. Lidé sledují výsledkovou listinu. Vítězí družstvo ospělovského spolku Velké koule, ve kterém hrají tři Pepíci: Pepík alias Pepan, Pepík alias Pop Popič a Pepík alias Pepík. Záběr na hřiště. Střih. Na dřevěném podiu na návsi akci moderuje mediálně známá chalupářka Bushka. Záběr na podium. Po střihu podia záběr za podium.


Pop Popič: Pánové, teď jde o všechno. Klíčový hod.

Pepan: Máme to v kapse. Budeme na bedně.

Pepík: Bych to rozkopal, kdyby ne!

Pop Popič: Jdem do toho! Ceny za to stojí. Jsme v televizi! Jsme jasně nejlepší a na domovském hřišti. Nesmíme prohrát! Jasný?!

______________________________________________________________

(střih)

Bushka: Hurá! Vyhlašujeme nejlepší tým tradiční ospělovské soutěže koulí. Letos opět vítězí tým Pepíků z místního spolku Velkých koulí. Čest jejich koulím! Opět se klihem zklížily koule vítězů a jako dynamit rozdrtily soupeře ve všech vyřazovacích kolech a dokázaly nemožné! Ceny jsou právem vítězů! Pepíci! Blahopřejeme! Třikrát hurá! Zdar, zdar, zdar!

______________________________________________________________

(střih)

Za podiem telefonuje dívka své kamarádce: Ahoj, Marie, hele,je tady! Fakt je tady! To je hustý … Počkej, tys myslela, že myslím Karla? To ne. Já myslela Milana … Cože? Fakt? Takže zase nic. Panebože, já si snad nezapíchám … Jaký dvojče? Že se je dnes chystají sestřelit? Tady? Co to plácáš? Kde? V Ospělově? Na návsi? Jako před všema? Se prober! Tys zase hulila, že? Víš kolik je tady lidí! Marie, oni nejsou dvojčata! Proč by je měl někdo zabíjet? Nejsou dvojčata a už vůbec ne buzeranti! Hele, nech toho, už mně nebavíš! Končím! Jdu si najít nějakýho kluka!

(rozhlíží se a jde před podium, pohodí kabelku, lascivně)

Ahoj, Pepíku …



Třetí dějství 

Ospělovsko. Na zahradě Duše a Radky alias Miši. Svítí slunce. Ptáci řvou. Lavička na zahradě pod ořechem. Duše čte dopis. Pije kafe. Za plotem stojí Tonda, dívá se do slunce a usmívá se.


Duše: Tady mi z úřadu píšou, že nejlíp udělám, když na Pepíky pošlu policii.

Miši: Uděláš to?

Duše: Pepan celý život touží po medaili. Omrdal mě zadarmo. Kdyby bral prachy jako profesionál, jako třeba starosta, tak to bych asi poldy zavolal. To jejich veřejné prohlášení slušných sousedů, to je přece na medaili. Text jako za komančů když popravovali Kalandru. To se musí ocenit, takhle bušit na nebeskou bránu. Jediná šance na změnu je osvěta. Přitluču v květnu na dveře kaple Desatero obecního šukání. Luther v Ospělově. Vesničani dělají, že se nic neděje a jen klopí oči nebo se dívaj stranou. Myslíš, že se stydí? Nebo že si nepamatují, proč to celé vzniklo? Chtěli starostovi nakopat prdel a trhnout se od Ludmírova! Nějaký kulturní léto a promítání filmů, to byla přece moje bokovka. Dnes jseš pro ně čarodějnice. Asi málo chlastáš! Jsou tady snad všichni úplní debilové?

Miši: Neurážej! Každý dělá, jak umí. Já mám ve spolku předplacený na 15 let dopředu členský příspěvky. Stromy navrhnu příští rok vysázet znovu, když mi je letos nepovolili. Když jsem byla na spolku, řekla jsem, jak to bylo. Nejvíc ticho byl Pope Popič. Řekla jsem, že hrál s falešnejma koulama. Pepan koktal a žvatlal úplný nesmysly o tvým rozverným županu a Pepík si tam před všema v rohu u dveří vyhonil péro a křičel, abys mu u toho asistoval, když jsi gay. Oni jsou úplně mimo. Vůbec nechápou, která bije.

Duše: Pope Popič je moje životní zkouška. Necítit k němu nenávist, když už mne nemiluje a takhle sprostě mně odvrhl. Prý, Duše, nikdy ti nezapomenu, cos pro mě udělal. A za čtvrt roku mi vrazí kudlu do zad a ještě s ní do vánoc třikrát zatočí. Jak kdyby porcoval prase! Myslíš, že byl Pope za komančů estébák? Díval jsem se do Cibulkových seznamů, a nebyl. Nikdy nepochopí, jak trpěl Jidáš! Petrovi dal Ježíš šanci třikrát! Kurva svět! Eli, Eli lama zabachtani! Buzerant nemůže žít na vesnici.

Tonda (volá za plotem): Duše, nedáš si slivovici?

Miši: Duše, přestaň, prosím, mluvit sprostě. Doufám, že se s Tondou zase neožerete. Máš řezat dřevo.

Duše (jde k plotku): Tondo, je to všechno na hovno!



Epilog

Ústavní soud. Klára Veselá Samková čte verdikt.


Klára Veselá Samková: … Jde o jasné zneužívání funkce veřejného činitele, obecního služebníka. Starosta šikanoval občany, pošlapával jejich občanská i lidská práva a zneužíval k tomu všemu obecní pokladnu, se kterou svévolně a v rozporu se zákony a vůlí zastupitelů hospodařil …

Ospělovsko. Franta sedí pod třešní na lavičce na zahradě Duše. Radka alias Miši přináší baculatou láhev a panáčky, nalije a jde do altánu přebírat byliny a vařit mast. Záběr: detaily.

Franta: Jak jsi na to přišel?

Duše: Došlo mi to až o rok později, že starosta před sedmi roky nakoupil ty odporný umělohmotný čekárny na zastávky jenom proto, aby Velký koule ponížil a ukázal, kdo je tady pán. Věděl, že musí v Ospělově opravit kapli. Opakovaně to veřejně slíbil a v zápisech zastupitelstva to bylo roky. Jenže jsme ho s tím spolkem Velkých koulí pěkně srali, hráli jsme líp. Tak si potřeboval něco vymyslet, aby mohl říkat, že nemá prachy na opravu kaple a dá prachy jenom na novou zvonici a střechu. Aby se to dělalo nadvakrát a nebylo to hotový ani na letošní historické oslavy. Za stejný prachy jako za přiblblé čekárny mohl udělat fasádu na kapli a bylo by to všechno hotovo najednou. Za rok po opravě střechy a zvonice, na kterou dali lidi sbírku, celou krytinu a dřevo i práci, už byl s Pepíky velkej kámoš, už o nich neříkal, jaký jsou debilové, protože mu najednou nosili koule a trénovali roztahováka podle jeho pravidel. Nasliboval jim prachy z obecního na kde co, ale kaple zůstala zase fuč. Tehdy mi to došlo. Ty nákupy čekáren, to byl jen trik. Před lidma pak mohl lhát, že nemá prachy na opravu kaple. A to měl ten rok v obecní kase o půlmilionu navíc z reformy daní, takže peněz měl dost na opravu celé kaple i na čekárny. Šlo jenom o moc. Ukázat, kdo je tady pán. S funkcemi tady mají lidi hrozný trable, jsou jak urvaný ze řetězu.

Franta: Ta třešeň je nádherná. Víš, že na ni lezli všichni kluci z vesnice? Má nejlepší třešně. Lidi, co tu před půlstoletím bydleli, byli fajn. Paní domácí nás jako kluky pouštěla na zahradu. A tady vedle byla pekárna. Zepředu chalupy jste měli obchod. Ale ta třešeň, takovou nikdo nemá.

Duše: Vždyť ji právě piješ! Zrovna ten rok v květnu, co jsme dělali poprvé kulturu na vsi, se rozlomila ve dví. Bylo to, jako by mi puklo srdce. Pope Popičovi zrovna umřel táta. Na podzim jsem ji celý kmen zaházel blátem s hnojem a obalil. Obrazila. A teď ji piješ. Tak na zdraví, Františku z Asisi.

Franta (volá): Radko, pojď za náma. Pojď si dát štamprličku.

Miši (nalévá si): Na zdraví, chlapci! A neožerte se!


Napsáno 21.března 2009, http://www.ospelov.eu/ospelovske-pasije.html

Ps.
21.března 2008 byl Velký pátek, napsáno: http://www.artlanguage.org/archiv.php?clanek=konopi-je-lek

Anička a velký kůň

Každá vesnička je od druhé jiná, jako je květina jiná od druhé. Lidé žijí, trápí se a veselí všude. Mají k sobě blíž i dál. Stejné je to s dědinkami i městy.

Milkov má od pradávna nejblíže k Ospělovu. Obě vesničky jsou od sebe na tři prsty, jen co bys kamenem dohodil. I obecní znak mají v pečetidle společný. Z každé vesničky je ve znaku kousek.
Co je to za divné stvoření, ptá se každý, kdo viděl obecní znak.
Je to krysa, klokan nebo hejkal?

Písmáci vědí, že ve znaku je kůň, který vylézá z bažin. Kůň z Milkova v ospělovské bažině.
Proč právě bažina a kůň? Proč právě ona znamení byla lidem natolik důležitá, že tvoří jejich společný znak? To se musíme vrátit do dob, kdy bylo v Ospělově plno močálů a bažin a v Milkově sídlilo šafářství bouzovského panství.

Šafář byl poctivý a vzdělaný muž. Kromě starosti o veliké hospodářství byl také pověřeným správcem obce. Nebylo široko daleko lepšího rychtáře či pudmistra, jak se dříve starostům říkávalo. Věděl dobře, co je třeba a nezapomínal, jak těžký život mají lidé s robotou a před pány je hájil. Málokdo se tehdy mohl po rocích těžké dřiny vykoupit a naspořit na vlastní hospodářství a být svobodný. Když se tak stalo, šafářova pomoc byla vždy nablízku.

Největší šafářovo bohatství byla jeho nejmladší dcera Anička.

Celý kraj byl velmi chudý, a nejchudší byl Ospělov.

Chudoba cti netratí, jenže lidé si tehdy v Ospělově tuze nepřáli. Soused sousedovi záviděl, laskavé slovo stálo měšec zlatých mincí a pomluva děravý groš. Říkalo se, že za vše špatné mohou komáři, kteří žili na ospělovských močáliskách. Sáli teplou krev jako upíři a do ran vypouštěli jed zloby. Nad Ospělovem byla komárů mračna a někdy pro ně nebývalo vidět ani na sousedovo stavení. Černo za bílého dne.

Jedovaté mraky rozehnalo jediné: Anička.

Jakmile vstoupila Anička do vsi, nebe se otevřelo.

Anička měla krásné dlouhé zlatavé vlasy a oči hluboké a čisté jako studánka. Jen co se naučila chodit, vydávala se sama na procházky do okolí, sbírala květy a zpívala líbezné písničky, které každému srdce oblažily. Přestože byla ještě malá, otec jí beze strachu půjčoval na projížďky velkého černého koně Tašu, který se s Aničkou narodil ve stejný den a byl jejím ochráncem i nejmilejším druhem. Nebylo člověka, který by Aničku rád nepotkal, kdo byl zamračený, začal se usmívat. Všeliká trápení pominula, když byla Anička nablízku. Anička je naše sluníčko, říkávali všichni.

Milkovští věděli dobře, jaký boží zázrak se v jejich vesničce narodil. Byli na svou Aničku náležitě pyšní. Jsme z Milkova, říkali lidé hrdě a přáli šafářově rodině jejich štěstí.

Šafář měl s hospodářstvím nemalé starosti, mnohem větší starost mu ale dělala nedobrá vůle mezi lidmi v Ospělově.

„Víš co, kováři,“ řekl jednoho dne šafář jednomu ze synů ospělovského uhlíře „dám ti velkého černého koně Tašu jen pro lidi v Ospělově. Je silný a utáhne za deset koní. Bude vám v Ospělově pomáhat a když to půjde, ať pomůže každému, komu bude třeba. Jsem s tebou za roky tvé práce spokojen a bouzovští tě velmi chválí za práci, cos pro ně na hradě vykonal. Dali ti v Ospělově vést kovářství. Jsi zručný a pracovitý a můžeš mít tovaryše. Jsi svobodný. Nezapomeň však, co lidi trápí. Zůstane-li ti po práci a modlitbě volná chvíle, zasypávejte společně bažiny a močáliska, jichž je Ospělov plný.“

Kovář se činil, co mu síly stačily a plnil šafářovu vůli. Maštal zbudoval větší než všechna stavení. Tašu byl jako obr a snědl desetkrát více sena než běžný kůň. Kovář vykoval koníkovi podkovy pevné jako skála a oka a spony na postroji čisté a přesné jako hodinky.

Anička navštěvovala Tašu každý den, vyčesávala jeho černou lesklou hřívu a kdykoli se koníčka dotkla, vše, co mu kovář vykoval, zlátlo a zlátlo.

Ospělovu se začalo dařit a lidé si začali přát.

Za rok byla největší bažina v obci způli zasypána. Tašu se zpod černé hřívy a kopyt leskl zlatem jako Aniččiny vlásky. Mraky komárů nad Ospělovem ustupovaly každým dnem.

Tak jako Tašu tím více sílil a zlátl, čím více pracoval a s Aničkou odpočíval, kovářovi bratři uhlíři chřadli zlobou tím více, čím více jim bratr pomáhal.

Starý uhlíř měl čtyři syny. Jeden se vyučil kovářem, ostatní se báli do světa a zůstali při otcově řemesle. Pořad snili, jak by se uhlířiny zbavili, ani oženit se nestačili. Když otec s matkou umřeli, jediným majetkem jim zbyly kouřící milíře. Záviděli bratrovi koně Tašu.

Druhé léto byla největší ospělovská bažina téměř zasypána a kůň zářil žlutavým jasem daleko za Dolce. Vše se dařilo. Tak požehnanou úrodu ospělovští dlouho neviděli.

Tehdy se bratři rozhodli provést plán, který připravili. Tašu odvlečou a zabijí, maso a zlato prodají a budou bohatí.

Bylo právě před dožínkami a úplněk, nejsilnější nebe v roce. Mraky však byly černé, měsíc vidět nebylo. Nebe bratři beztak nesledovali, byli zaslepení vidinou bohatství, snad by si ani nevšimli, kdyby se rozednilo.

A ono se rozednilo.

Právě když bratři koně přes zasypanou bažinu vyváděli, nebe se otevřelo a měsíc ozářil celý kraj. Kůň zaržál. Noční nebe nad Ospělovem náhle zatemnil černý mrak komárů, které už ve dne či před soumrakem nebývalo skoro vůbec vidět. Bažina se otevřela a bratři na poslední chvíli utekli jisté smrti. Tašu však zůstal v bažině a klesal stále hlouběji.

Ráno stál před bažinou každý, kdo měl nohy. Přijeli lidé z široka daleka a dumali, jak koně z bažiny vytáhnout. Na nic nepřišli. Krátká byla i moudrost šafářova. Po třech dnech řekl šafář lidem, ať se domů a po práci rozejdou, pohladil plačící Aničku po hebkých vlasech a přiznal, že koníčkovi nikdo nepomůže.

Šest dní Tašu klesal hlouběji a hlouběji, už mu jen nozdry čněly nad bažinou.
Šlo na sedmý den. Anička otce neposlechla a utíkala k Ospělovu.
Celou noc plakala, ležela u kraje bažiny a modlila se za svého milého Tašu. Půlnoc se přehoupla a Anička celá vyčerpaná usnula. Když se brzy ráno před rozedněním probudila, byl kůň z půli těla venku z bažiny. Kdysi velký mocný kůň byl zbídačelý jako nejsmutnější herka, tělo měl vyčerpáním ani ne poloviční. Aniččiny oči se rozplakaly radostí.

A když se lidé Aničky ptali, jak Tašu vypadal, když jej nad bažinou poprvé spatřila, namalovala na bílou sukýnku černým uhlem obrázek.

Každý promine, dítě má ruku nejistou. Lidé z Milkova i Ospělova prominuli rádi a velký a mocný kůň Tašu zůstal navěky v podobě, za kterou se nikdo nestyděl.

Kdepak krysa, klokan nebo hejkal.
Velký kůň, který vylezl z bažin.


------------------------
Dušan Dvořák, viděno a zapsáno v čas čas zimního Slunovratu a chléva pro poutníky roku 2008,  www.ospelov.eu 

V čas letního Slunovratu 2008  bylo mi brzy ráno (pánem Hory a  Pole?) řečeno nad polem konopí (77 rostlin) opakovaně:
"Jsi Tašunka Tanka, Velký kůń, budeš jíst oči svých nepřátel, uši svých nepřátel, srdce svých nepřátel, ale jejich jazyk vyplivneš!" 
V ten čas jsem při přípravě knihy o tomto kraji zjistil, že před Kovárnou, která je od roku 2006 našim domem, byla velká bažina zasypaná až v šedesátých letech minulého století, když jsem se narodil.
 Kdo je na pečetidle obce Milkov - Ospělov ze 17.století jsem se měl dozvědět od pana ředitele ZŠ ve Hvozdu zhruba po 5 hodinách od slyšení o údělu Tašunka Tanky na naší zahradě. 
" To je kůň, to musel být silný kůň, vyhrabal se z bažiny před vašim barákem".

Pak přišlo léto s poznáním, jaké to bylo v padesátých letech na vesnici, dnes říkáme "poznání náplavy". Mám prý být rád, že mmne nezapálili i s domem. 

K 7 letům zákazu vstupu do kaple Nanebevzetí Panny Marie v Ospělově a 10 letům v Ospělově jsem zastupitelům obce (kaple je obecní) zaslal v srpnu 2016 tento návrh na provoz kaple 
 

Poezie bez hranic podzimu v Olomouci

Modlitba pro příjezd papeže k Pražskému Jezulátku

Dědu komunisti nezlomili. Smál se v dece s nápisem:  

ARBEIT MACHT FREI 

Napsáno pro Noc básníků 28. srpna 2009 v Ospělově před první konfiskací výzkumnické farmy 18.8.2009. 

Na sv. Bastilu, 14. července 2009

 

 

Milý papeži.

Pomodli se s námi
Modlitbu Svatého Jezulátka Pražského.
Dar pro tvůj příjezd do města Golemova.
Do města Jezulátek.
Do Prahy stověžaté.
Matky Marie. 2009.

Modlitba života.
Papeži Vatikánu.
Svatý otče. Oveček Ratzingera.
I Ježíše.

Pokorní i diví jako Bob Marley a Janis Joplin.
Radostní mistrem Lao´-c a Sidhártou.
Tančíme na U2 a modlíme se:
Za nás. Za Cikány. Araby. Utečence v Marseille.
Za nájem a nákup. Za Gangu. Za Zu. Za Turku.
Za Fidela Castra. Vězně svědomí. Za pokorné i divé.
Bratrům i sestrám pohled nezapřeme.
Vítáme Dalajlámu a otvíráme barmské královně domácí vězení.
Svá srdce.
Jaroslavu Moserovou. Anežku českou. Matku Terezu.
Upečeného Jeníka Palacha. Černouška. Cikánečku hořící.
Cikánečku spící bez lva, kytary a džbánu na poušti Moravy.

Jsme Evropané. Stará říše od Tasova.

Ba.
Češi.
Kopeme se do kotníků.
Se šrámem na duši.
Nevěřící.
Jeden druhému. Sami sobě.
Modlící se penězům a moci.
Modlící se nedůvěře.
Modlící se bohu lži.
Modlící se reklamně prázdnoty.

Svatý otče!
Pomodli se u Jezulátka za prezidenta Václava.
Ať odevzdá se Senátu a pravdě.
Ať odevzdá se víře.
Pomodli se za všechny muže Politiky.
Ať čestní jsou a upřímní
A srdcím milí
Jako Ženy.
Ať žijí v důstojnosti a kráse ducha.
Jako rytíři.
Ať mohou svobodně
Žít obklopeni bohatstvím přátel.
Ducha Blízkých
Ježíše
Třeba
I Právě.

My se modlíme. Řekla dvaticícedevětkrát poplivaná radostná pražská Jezulátka. A šla na Blanickou horu probudit 28. září 2009 rytíře sv. Václava.

Blaničtí rytíři! Jsme tady!
Pražská Jezulátka.
Václave!
Můžete dát pokyn!
Vstanou!
Z hory vystoupí!.
Na Řípu s Evou a Vaškem.
Bambule bijou bác.

Mejlův Velvet Bohemia Underground.
U Blanické hory. V hospodě Nad Viktorkou.
28. září 2009.

My žijeme v Praze.
To je tam.
Kde se zjeví.
Duch.
Sám.

Ivan Martin Jirous.
Pražské Jezulátko poplivané.
S Černouškem v prachu Staré říše.
Martin Luther.
King.
Hraje.
Naposled.

Mír v každé vesnici. Mír.
Dárfúru. Ospělovu. Guantanámu.
Jako hajzlpapír.
Mír se dává. Rozmotává.
Otevřeným srdcem
Na dlani
Člověka. I Syna I Dcery Člověka.

Pomodleme se
Každý svou modlitbou
Ticha a Síly.
Blaničtí rytíři!
Je těžká vlasti hodinka!

Modlíme za nás.
Za Palestince.
Za Židy.
Modlíme se za Indiány.
Z vrtulníků střílíme
Králíky Peru. TV WORLD.

Jsme probuzeni.
Jsme čilí.
Vidíme temnu karmu Pákistánu.
Vidíme Peru krve.
Vidíme Texas.
Sibiř.

Vidíme:
Doors.
Wall.
WTC.
Zahrajte.
Nad hrobem.
ETC!

Václave!
Jsme zde.
Jezulátka!
S holou prdelkou.
Heřmánkem voňavým.
Pivem.
Rmenem.

Vyšli z Blanické hory.
A šli a volali a šli až k Adventu
S Královnou koloběžkou první
K Císaři
Co nemá šaty. 

Do zahrad Getsemanských spát jako dudci. 

 A Prayer for the Arrival of Pope to the Prague Infant Jesus

My grandpa, no they did not break him down. The communists! He was having a laugh covered in the sheets where it said:

ARBEIT MACHT FREI 

This poem was written for the All-poets Night that took place on 28th August 2009 in Ospělov, some days before the first cannabis confiscation on my research farm, the 18th August 2009.

On the Bastille Day 14th July 2009.

Dear Pope.

Pray with us

A Prayer of Saint Infant Jesus of Prague.

A Gift towards your Arrival to Golem’s City.

To the City of Jesuses, the Infants’.

To Prague, the Hundred-towered. 

Mother Mary. 2009.

The Prayer of Life.

Pope to Vatican.

(Pope, the Vaticanian).  x

Holy Father. Of the Sheep of Ratzinger’s.

And Jesus.

Humble and savage like Bob Marley and Janis Joplin.

Joyful by master Lao’-c and Sidhárta.

We dance to U2 and pray:

For us. For Gypsies. Arabs. Refugees in Marseille.

For rent and for purchase. For Ganga. For Zuzana. For Turku.

For Fidel Castro. The Prisoners of Conscience. For the humble and for the savage.

To brothers and sisters – oh yes we want to look them in the eye.

We welcome Dalailama and we open the home prison to the queen of Barma.

Our Hearts.

Jaroslava Moserova. Agnes, the Bohemian. Mother Theresa.

Baked Jan Palach. The Blackie boy. Little Gipsie girl burning.

Little Gipsie sleeping without a lion, a guitar, a jar, on the desert of Moravia.

We are Europeans. The Old Empire from Tasov.

Yes.

The Czechs.

We kick each other to our ankles.

Wounded Souls.

Unbelievers.

To each other. To oneself.

Praying to money and power.

Praying to mistrust.

Praying to god of lie.

Praying to advert on emptiness.

Holy Father!

Please pray facing the Infant Jesus, for president Václav.

To resign to Senat and truth.

To enter faith.

Please pray for all the men in Politics.

Let them be decent and honest

And agreeable to our hearts

Like Women.

Let them live in dignity and beauty of the Spirit.
Like knights.

Let them freely

Live surrounded by the wealth of friends.

The Spirit of the Close

Jesus

Why not

Quite that.

And We are praying. The twothousantandninetimes spitted-on joyful Infant Jesuses, that’s what they said.

And They went to the Mountain of Blaník go wake up the St. Wenceslaus knights on the September of 28th. 2009. 

The Knights of Blaník! We are here!

The Infant Jesuses.

Vaclav! Wenceslaus!

You can utter the Order!

They Will arise!

From the Mountain!

... On Říp, with Eva and Vašek.

“The pompoms strike bam-bam ♫”.

Mejla’s Velvet Bohemia Underground.

By Blaník Mountain. In Nad Viktorkou (pub).

September the 28th. 2009.

We live in Prague.

That is there.

Where will appear.

Spirit.

Alone.

Ivan Martin Jirous.

Prague’s spitted-on Infant Jesus.
With Little Blackie in the dusts of the Old Empire.
Martin Luther.
King.
He plays.

For the last Time.

Peace in every Village. Peace.
To Dárfúr. Ospělov. Guantanámo.
Just like toilet paper.
The Peace it gives. Unfolds.
By the open Heart
Displayed
Human. | Son | Daughters of HuMan.

Let us pray

Every one their own prayer

Of Silence and of Strenght.

The Knights of Blaník!

It’s hard! the Hour of the Land!

We are praying for Us.

For Palestinians.

For Jews.

We are praying for the Indigenous.

From the helicopter we shoot

The rabbits of Peru. TV WORLD.

We are awake.

We are vital.

We see the dark karma of Pakistan.

We see the whole Peru of blood.

We see Texas.

Siberia.

Wanow We See:

The Doors.

The Wall.

The WTC.

Please play!

Above the Grave.

ETC!

Václav!

We are here.

The Infant Jesuses!

With naked bums.

Sweet-smelling chamomile.

With bier.

With chamomile.

They set out of the Blaník Mountain.
And they had walked and they were shouting and they went on up to Advent

With push-scooter I^st, the Gueen

Visit the Emperor

Who wears no clothes.

To Gardens of Getsemane – sleep like logs.